Skip Navigation Links
Vynechat navigační odkazy
Česky
Deutsch
English
Español
Français
Italiano
Pусский
Vynechat navigační odkazy
Kraj a poštovní známky
Krajem porcelánu
Archeologie
Kraj v bájích a pověstech
Stanice a hradiště Tašovice 

Lokalita je jedinou archeologickou rezervací v Karlovarském kraji, vyhlášena byla v roce 1958. Lokalita je volně přístupná, nejlépe je dosažitelná z Tašovic, na jejichž okraji leží, a to v pokračování ulice Slovanské, poblíže je i konečná zastávka MHD č. 10.

Hradiště od jihovýchodu Počátky osídlení okolí Karlových Varů předchůdcem dnešního typu člověka spadají do starší doby kamenné. Ojedinělým dokladem pobytu lidí neandertálského typu je silně omletý křemencový úštěp odražený od diskovitého jádra z polykulturní lokality v Tašovicích, jenž podle tvaru a charakteristické techniky opracování patří do okruhu paleolitických, levalloiskomousterských industrií.

Nález z Tašovic je pozoruhodný i tím, že byl nalezen mezolitickým člověkem a jím přepracován a znovu upotřeben. Střední doba kamenná – mezolit – je obdobím, kdy po ojedinělých a vzácných dokladech o pobytu prvních lidí je území našeho regionu poprvé poměrně hojně osídleno. Skalnaté vyvýšeniny a ostrožny nad řekou Ohří jsou obsazeny celkem sedmi známými tábořišti od Tašovic po Všeborovice. Jedná se o tyto stanice uváděné po proudu řeky: Tašovice I, Tašovice II, Dvory, Rybáře I, Rybáře II, Bohatice a Všeborovice. Karlovarské nálezy patří do skupiny památek nazývaných skupinou podkrušnohorskou.

Nejlépe prozkoumaným mezolitickým sídlištěm je stanice v Tašovicích I - Starém Lokti. Výzkum zde prováděl František Prošek z Archeologického ústavu ČSAV v letech 1949 až 1950. Byly zde odkryty pozůstatky dvou sídelních objektů – dvě spolu spojené jámy (hluboké 60 až 70 cm) o rozměrech 400 x 300 a 350 x 300 cm měly po obvodech stopy po zahrocených kůlech (průměr 6 až 22 cm, hloubka 10 až 30 cm). Při společném vchodu do obou zahloubených částí obydlí, jejichž vrchní konstrukce byla nesena svisle do země zapuštěnými kůly, byla dvě mírně zahloubená ohniště, oddělená od vlastních obytných prostorů přepážkami a vchodovými uličkami.

Poměrně bohatá kolekce asi 4 000 kusů kamenné štípané industrie (čepelky, úštěpy, škrabadla, rydla a drobné, velmi jemně opracované kamenné nástroje často geometrických tvarů, tzv. mikrolity) nám pak umožňuje si učinit představu o výrobních nástrojích mezolitických lovců a jejich chronologii jak z Tašovic, tak i z ostatních nalezišť, odkud tak bohaté soubory nemáme. V téže lokalitě je doložena přítomnost Slovanů v okolí Karlových Varů již od 9. století.

Na tomto hradišti byly poprvé prováděny systematické odkryvy roku 1911 Josefem Knettem, který informuje, že tu našel zuhelnatělé kůly. Po něm pokračoval roku 1925 Anton Bergmann, který referuje též o zuhelnatělých kůlech ve valu a nálezech keramiky a pazourkových nástrojů, jež předal tehdejšímu loketskému muzeu. Téhož roku 1925 tu s Bergmannem kopal Anton Gnirs. Zájem o lokalitu pokračoval roku 1940, kdy tu vykopávky na ploše prováděl Hermann Schroller, jejichž výsledkem byly bohaté nálezy keramiky, zejména slovanské, a nálezy pazourkové industrie.

V letech 1948 až 1950 podnikl na tašovickém hradišti nový výzkum Státní archeologický ústav pod vedením Františka Proška a posléze Antonína Knora. František Prošek při výzkumu mezolitické chaty narazil na zbytky slovanského srubu. Půdorys slovanské srubové stavby byl zachycen v prostoru nad mezolitickými sídlištními objekty.

Zbytky stavby byly odkryty na ploše 350 x 300 cm a byly znatelné v podobě dobře patrných zuhelnatělých trámů. Stavba se zachovala pouze v torzu, v části její severní a západní stěny s nárožím, kde se objekt mírně zahluboval. Celá situace se zachovala i v nepatrné hloubce jen díky tomu, že plocha hradiště nebyla patrně nikdy orána.

Úplně nejlépe bylo zachováno severozápadní nároží. Na nejspodnější trám, uložený zhruba ve směru východ-západ, navazoval trám ležící ve směru sever-jih a nad ním byl zbytek dalšího trámu, ležící opět směrem východ-západ. V nároží byly trámy překříženy a přesahovaly se o 10-20 cm. Stopy po kůlech nebyly v nároží zjištěny. Ve vnitřním prostoru byly nalezeny různé zlomky trámů, pocházející patrně z destrukce stavby. Zbytky trámů z jedlového dřeva byly 5-10 cm silné. Uvnitř stavby byla nalezena kotlovitá jáma. V celém objektu nebyly zjištěny žádné jamky po kůlech a lze se proto právem domnívat, že šlo o stavbu srubové konstrukce, jak pro to svědčí i nalezené zbytky trámů.

Stavba vznikla na mírném svahu a byla jen nepatrně zahloubena do podloží. Podle slovanské hradištní keramiky, nalezené ve vnitřní prostoře objektu, lze zbytky srubu datovat do 10. století. Roku 1949 provedl pak Antonín Knor průkop valem v jeho severovýchodní části.  Z nálezové situace valu lze původní hradební zeď rekonstruovat takto: současně se stavbou hradební zdi byl vyhlubován příkop. Zemina příkopu byla použita k vyplnění vnitřního tělesa zdi a protože nepostačovala, byla za zdí uvnitř hradiště sebrána i povrchová vrstva, takže zde vznikl široký a mělký žlab.

Zeď byla postavena na původním povrchu. Její líc tvořilo vodorovné dřevěné pažení, sevřené dvojicemi sloupů. Zadní stěna byla držena podobným pažením, zapřeným vně jednotlivými sloupy, střídajícími se s podobnými uvnitř zdi za pažením. Její vnější sloupy stály proti dvojici sloupů líce a byly navzájem spojeny přepážkou. Vnitřek zdi byl vyplněn jílem a hustě provázán dřevěnými rošty. Pažení stěn byla zevnitř utěsněna úzkou vrstvou kamene mezi jednotlivými přepážkami, které zatěžkávalo i okraje vnitřního tělesa s dřevěnými rošty. V podstatě je to komorový systém o straně komor cca 250 cm. Z kubatury valu lze výšku hradební zdi odhadnout maximálně na 350 až 400 cm.

Datování nalezené keramiky nepřesahuje polovinu 10. století, kdy hradiště zaniklo. Trvalo jen krátce, podle dostupných indicií zaniklo násilím, když do základů byla rozmetána i kamenná líc hradby. Malá rozloha s nemohutným opevněním svědčí nejspíše o funkci hradiště jako opěrného bodu při výtoku Ohře ze soutěsky mezi Krušnohořím a Slavkovským lesem do karlovarské pánve. Za romantismu 19. století bylo místo nazváno Starým Loktem, kdy v poloze lidé viděli předchůdce loketského hradu.

Dnes však již víme, že tento předpoklad, ani ztotožnění lokality s historickým Sedlecem nemá své opodstatnění. Lokalita se nachází na výrazné skalní ostrožně, o kterou se tok řeky Ohře ohýbá o 90 stupňů, aby pak ze sevření skal vplynula do karlovarské kotliny. Ze slovanského období se na ní zachoval rozsáhlý valový systém, kdy jádro hradiště je rozšířeno o předhradí, poškozené v 19. století povrchovou těžbou nekvalitního uhlí – lignitu. Újmu utrpělo v té době i jádro hradiště otevřením povrchového granitového lomu.