Nejmenší z lázní historického západočeského trojúhelníku jsou Františkovy Lázně, v nadmořské výšce 445 m. Františkovy Lázně jsou jedinečné minerálními prameny s vysokým obsahem oxidu uhličitého, sirnoželezitou slatinou a přirozeně vyvěrajícím kysličníkem uhličitým.
Celé město má velmi čisté ovzduší, parky a lesoparky jsou plné svěží zeleně. Stavební vývoj lázní trval zhruba do roku 1890, odkdy mají svou současnou podobu. V pozdějších letech se některé domy pouze modernizovaly a rozšiřovaly.
Místní přírodní minerální voda má relativně vysoký obsah rozpuštěného oxidu uhličitého, jehož množství poněkud kolísá podle zdroje, ročního období a jiných vlivů.
Teplota vody jednotlivých pramenů se pohybuje mezi 9 °C – 14 °C. Průměrný obsah oxidu uhličitého při vývěru pramenů je zhruba od 1,5 do 2,5 g na litr minerální vody, tj. asi 3/4 až 1 1/4 litru plynného oxidu uhličitého rozpuštěného v jednom litru vody.
Nejznámějším pramenem se severně od Chebu stal už ve středověku dnešní Františkův pramen, tehdy nazývaný Chebskou, Městskou nebo také Slatinnou kyselkou. Když navíc lékaři objevili jeho léčebné účinky, nebylo divu, že o něj zájem vzrostl natolik, že se donáška jeho vody stala zdrojem příjmů pro takzvané "nosiče vody", což byly chebské ženy a mládež. Nejstarší dochovaná zpráva o kyselce je z roku 1406.
Později se o vodu a její léčebné účinky začala zajímat i šlechta. Například z roku 1617 se dochovala zmínka, že si ji do Prahy nechávala dovážet i císařovna Anna.
Františkovy Lázně prosluly účinnou léčbou ženských chorob a poruch krevního oběhu.